Rozhovor s manažerem Rudolfem Šotnarem

Autor: Ladislav Pokorný, Týdeník Litoměřicko

Začal v litoměřickém Slavoji jako hráč, poté si vyzkoušel roli kouče a nyní pracuje jako sportovní manažer. Rudolf Šotnar (r. 1964), který se do Litoměřic přistěhoval z Teplic, sice na začátku koketoval i s fotbalem, ale brzy se rozhodl pro basketbal. „Fotbal nebyl špatný, ale pořád mi bylo divné, že běháte celý zápas a pak je to třeba 1:1. To v basketu je to 50:50,“ vysvětluje Šotnar se smíchem důvod, proč dal přednost hře pod bezednými koši.

Působil jste jen ve Slavoji?

Začal jsem někdy ve čtvrté třídě u trenéra Seidla a prošel jsem všemi mládežnickými kategoriemi až do mužů. Vojnu jsem pak strávil v Plané, na což vzpomínám rád. Byl tam super kolektiv, silný mančaft, se kterým jsme bojovali o postup do extraligy. Po těch dvou letech jsem dostal nabídku z Děčína, kde jsem si zahrál nejvyšší soutěž. Ale spadlo se a Litoměřice naopak postoupily, takže jsem se vrátil domů. I když to bylo komplikovanější s uvolněním. Ale nakonec to dopadlo dobře a nastupovali jsme proti těm nejlepším mančaftům. Byli jsme v té době jediný amatérský tým.

To jste chodili do zaměstnání?

No samozřejmě. Ostatní kluby v soutěži měly oproti nám úplně jiné podmínky. To se nedalo srovnat.

Kádr Slavoje tvořili odchovanci?

Byli jsme většinou kluci z Litoměřic, ale postupně přišlo i pár dalších jako třeba Pastula, Hartig a jiní.

Na jakém postu jste nastupoval?

Byl jsem klasický rozehrávač, ale když to řeknu fotbalově, tak spíš takový útočník.

Co to znamená?

Moc mě nebavilo bránit (smích). To se nelíbilo trenérům. A v útoku jsem zase chtěl někdy vymýšlet až moc, ty akce ještě vyšperkovat, což také není vždycky dobré. Co je platné, že dáte přes dvacet bodů, když máte třeba jako rozehrávač dvanáct ztrát. S věkem ale pak přišla přece jen větší zodpovědnost, takže se to zlepšilo. Tedy alespoň doufám.

Pod jakými trenéry jste v Litoměřicích nastupoval?

Začínal jsem pod Zdeňkem Seidlem, pár sezón mě trénoval Josef Víšek. V mužích Petr Praibiš, po něm přišli třeba Aleš Žák či Jirka Bárta.

V kolika letech jste s aktivní kariérou skončil?

O tom jsem také přemýšlel. U mě to ale bylo složitější. Jednou jsem skončil, když mi pískli inzultaci rozhodčího. Přitom tam dva hráči leželi na zemi a já do něho strčil rukou, ať něco dělá. Cítil jsem se ukřivděný a nechtěl zaplatit pokutu. Po čase mi to ale nedalo, zaplatilo se to, já si odseděl trest a hrál jsem asi do 35 let.

Co zranění?

Vážná se mi vyhýbala. Oproti synům, kteří jich měli dost. Michal měl přetrhané vazy v kotníku, zlomenou ruku, Honza zase vyběhnutou plotýnku. Přitom možnosti regenerace jsou dnes na jiné úrovni, také vybavení je jinde. My na začátku hráli v takových těch čínských teniskách, pořádné boty vyšly na 1500 – 2000 Kč, což bylo hodně. No ale časem mi je samozřejmě rodiče také koupili.

Jak došlo k vašemu přechodu z pozice hráče na lavičku a do současné pozice?

Byl jsem oslovený, jestli bych pokračoval po odchodu Jirky Bárty u ročníku 1987. Pak nebyl nikdo ani u chlapů, tak jsem začal trénovat i je. No a po příchodu Pepy Mayera, který si vzal na starosti hlavně tu ekonomickou stránku, jsem se do toho zapojil ještě víc.

Oba synové hrají basketbal, sledujete, jak si vedou?

Samozřejmě sledujeme a fandíme. Honza, který je šéfem sportovního centra, si před lety zahrál i na evropském šampionátu své věkové kategorie a nastupuje u nás za áčko. S ligovým basketbalem bude ale končit a spíš se bude věnovat trenéřině. A mladší Michal prošel všemi reprezentačními mládežnickými výběry, od dorostu hrál v USK Praha, byl ve Svitavách, Brně, no a teď v Ústí. Získal i mistrovský titul a zahrál si třeba také na univerziádě. Jsme basketbalová rodina, třeba žena má titul ze Sparty Praha, kde hrála i její sestra. Ta moje zase nastupovala za Litoměřice a vzala si také baskeťáka.

Basketbalová sezóna končí, jak hodnotíte coby manažer vystoupení vašeho prvního týmu?

Vypadli jsme ve čtvrtfinále play – off s Pískem, což je asi trochu ústup, ovšem v těch rozhodujících zápasech se ukázala větší síla kádru soupeře. My hráli bez pendlů z Děčína, soupeř měl větší rotaci hráčů. Ale dlouhodobě se držíme mezi nejlepšími v první lize. Na nejvyšší soutěž bohužel nemáme. Finanční prostředky bychom museli zněkolikanásobit, což není moc reálné.