Jan Šotnar zamíří do trenérského křesla

Ladislav Pokorný,Deník Litoměřicka

 

 

Už od šesti let se věnuje hře pod bezednými koši Jan Šotnar, který je v současnosti i šéftrenérem Sportovního centra mládeže v Litoměřicích. A to na basketbal původně ani nechtěl chodit. „Ale vzhledem k tomu, že ho hrála celá moje rodina, nebyla snad ani jiná možnost. Dnes jsem rád, že jsem dříve vysněné kopačky a hokejové brusle nechal v obchodě a má sportovní cesta byla spojena s keckami na basket.“


Na jaké pozici nastupujete?

 

Vždycky jsem díky výšce a snad i šikovnosti nastupoval na pozici rozehrávače. Byl jsem na mistrovství Evropy s reprezentací do 16 i do 18 let. Hrál jsem stále v Litoměřicích, můj ročník byl velice silný, a proto nebyl důvod odcházet. Dvakrát jsme se stali mistry republiky v žákovských kategoriích a v dorostu jsme získali stříbro v extralize kadetů. Jádro tohoto ročníku 1987 tvořilo i tým, který si vybojoval postup na MS středních škol v Brazílii, kde jsme reprezentovali litoměřické gymnázium


Jste basketbalová rodina, zahrál jste si třeba i s otcem?

 

S tátou jsme se v áčku minuli zhruba o dvě sezóny. Táta byl ústřední hráč v jakémkoliv věku, a tak není překvapení, že byl můj vzor. Nesmím zapomenout na mamku, která hrála také výborně a kromě působení ve Spartě patřila k tahounům ženského litoměřického basketbalu. A s bráchou Michalem jsme nastupovali v litoměřickém áčku, když k nám hostoval jako dorostenec. Tým tehdy trénoval táta a popsal bych to jako mini souboj dvou kohoutů na jednom hřišti. Oba jsme chtěli mít vůdčí roli už od soubojů z dětských let, kdy jsme proti sobě sváděli souboje. Ale když šlo do tuhého, tak jsme táhli za jeden provaz.


Působíte i jako trenér.

 

Po dokončení gymnázia jsem vystudoval inženýrský obor na České zemědělské univerzitě v Praze. Po skončení jsem hledal práci, která by se dala skloubit s basketem. Vybral jsem si učitelství, a tak
jsem do letošního roku vyučoval matematiku a tělesnou výchovu. Toto povolání opouštím, poněvadž se mi naskytla možnost věnovat se plně basketbalu. Kromě dosavadní pozice šéftrenéra Sportovního centra mládeže budu trénovat také mužský A tým v první lize. Na to se těším a jsem rád, že mi předseda Pepa Mayer dal tuto příležitost.


Proč končíte jako hráč v lize?

 

Hraní už mi nepřinášelo radost ze hry. I kdyby nabídka na trénování nepřišla, už bych asi nepokračoval. Jsem rád, že mě basketbal jako hráče dokázal těch dvacet pět let bavit. A i přes zranění, kdy jsem rok stál kvůli vyhřezlým plotýnkám a dva roky byl díky mononukleóze mimo, jsem si toto období vážně užil a poznal plno skvělých spoluhráčů. Když vše dopadne a projdu náročnými vstupními testy u našeho ,céčka, zahraji si ještě občas tam.


Slavoji se daří i práce s mládeží.

 

Co se týče výsledků, tak je skvělé, že i příští rok budeme hrát všechny nejvyšší mládežnické soutěže. Především udržení extraligy juniorů bylo náročné a v závěru sezóny jsem zestárnul o pár let. V kadetech jsme skončili těsně před branami finálové čtyřky. V starších žácích jsme se dostali na MČR. V této kategorii jsme měli smůlu na zranění, ale potenciál mají kluci obrovský.
Celkově jsem rád, že se rapidně zvedla základna v nejmladších kategoriích a že projekty a nábory fungují. Radost mi dělají naši hráči v nejvyšší soutěži a v reprezentacích.


Kde byste chtěl vidět litoměřický basketbal v budoucnu?

 

Nejprve bych se rád vrátil o deset let zpět. Existovalo tady pouze jedno mužské družstvo ve středu třetí nejvyšší soutěže. V mládeži jsme patřili k průměru v kraji a pohybovali se mezi ligou a přebory. Nejlepší mládežníci museli odcházet do jiných klubů. Co se před lety zdálo nemyslitelné , to se stalo skutečností a nyní je litoměřický basketbal na horizontu možností. Co bude s klubem ovlivní nejen práce lidí, ale také financování. Za deset let bych rád viděl Slavoj mezi úplnou špičkou mládeže v ČR a v narvané hale buráce
jících diváků v play – off nejvyšší soutěže mužů (smích).


Podporuje vás ve sportování rodina?

 

Narodil jsem se do skvělé rodiny. Jsem vděčný rodičům, že mě po celou kariéru podporovali. No a nedávno jsem založil i rodinu vlastní. Mám dvouletého syna Adama a ženu Báru. Narození Adama mi obrátilo život naruby v tom nejlepším slova smyslu. Povolání basketbalového trenéra není vždy jednoduché, ale Bára je velkou oporou a i díky ní se můžu posouvat kupředu. V září se ale vrací na studium medicíny, takže jsme zvědaví, jak to budeme jako rodina zvládat. Ale jsem optimisticky založený a věřím, že vše půjde tak výborně jako dosud.
 

Please reload