Jak bys popsal svou observační stáž v Asii v rámci projektu Prospect Coaches od ČBF někomu, kdo o ní slyší poprvé?

V prosinci minulého roku jsem se díky projektu Prospect Coaches České basketbalové federace dostal na observační stáž do Japonska. Možnost jsem získal díky Adamu Petwayovi, který dříve působil v NBA a NCAA a nyní působí právě v Japonsku. Navštívil jsem tým Mikawa Sea Horses z města Kariya, který hraje nejvyšší japonskou ligu, a měl jsem tak možnost zapojit se do tréninkového procesu profesionálního týmu. Byl jsem součástí tréninkových jednotek, posilovny, předtréninkových i předzápasových rozcviček a mohl jsem si tak vyzkoušet, jaké metody používají pro přípravu hráčů.

Co pro tebe znamenalo být součástí tohoto projektu a dostat možnost vycestovat právě do Asie?

Celkově pro mě tato stáž znamenala ohromnou kariérní příležitost a zároveň velkou životní výzvu. Do Asie jsem se předtím nikdy nepodíval a neměl jsem příliš představu o tom, jak se tam ke sportu, a konkrétně k basketbalu, přistupuje. Byl jsem ale nesmírně mile překvapen, protože všechno, co tam provádějí – ať už v každodenním životě, nebo při sportu – je poctivě organizované a řízené pravidly, která všichni dodržují. Byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost, která mě posunula v kariéře o další stupeň.

Jaké byly tvoje první dojmy po příjezdu – ať už z basketbalového prostředí, nebo celkově z kultury?

Moje první dojmy byly fascinující. Japonsko je extrémně tradiční země, kde kultura a pravidla mají své pevné místo a jsou velmi vážená. Basketbalově mě překvapila organizace týmu, kde měl realizační tým 14 členů – trenéry, asistenty, kondiční trenéry, maséry, manažery i překladatele, protože většina hráčů a personálu neumí anglicky. Díky tomu mohli hlavní trenéři, Američané, komunikovat s týmem efektivně. Nejvíce mě zaujalo, že všechno funguje hladce podle jasného systému a hlavní princip, který si odtamtud odnáším, je jednoduchost – žádné zbytečné komplikace, a jak říkal hlavní trenér Ryan Richman: „Simple is sexy.“ Tento přístup mě opravdu oslovil a ukázal, jak velkou sílu má efektivní a jednoduchá organizace.

V čem se podle tebe nejvíce liší asijský přístup k basketbalu od toho evropského nebo českého?

Co mě nejvíce bavilo na japonské kultuře, je jejich úcta k vlastnímu dědictví. Všechno je pečlivě udržované, čisté a organizované – ulice jsou uklizené, vše má své místo. Trochu mě překvapila rezervovanost vůči cizincům; respekt k vlastní kultuře někdy přechází až v odstup k ostatním „rasám“.

V basketbalu se mi opět potvrdil princip jednoduchosti. Není to o nejlehčích cvičeních, ale o zaměření se na správné provedení pohybu a postupné budování dovedností – „cihla po cihle“. U nás máme tendenci věci překomplikovávat, kombinovat hned do jednoho cviku, což zpomaluje učení.

Velký dojem na mě udělala i fanouškovská kultura. Hodinu a půl před zápasem už byla třetina haly obsazená a fanoušci se aktivně zapojovali – probíhaly soutěže, show, hráči komunikovali s publikem před zápasem i po něm. To vše vytváří atmosféru, která držela publikum zaujaté od začátku až do konce.

Co tě během stáže trenérsky nejvíce zaujalo nebo překvapilo?

Z této stáže jsem si přivezl spoustu inspirace, kterou chci využít ve Slavoji, v osobním koučingu i v našem projektu Speed of North. Získal jsem hlubší porozumění výběru cviků, proč a kdy je zařadit, a také spoustu poznatků do rehabilitace a přípravy, kde se snažíme eliminovat riziko zranění. Velmi mě oslovila komunikace trenérů s hráči během celého tréninku – ptali se, jak se cvičení daří, jak hráči vnímají pohyb, a já si slíbil, že se na tuto stránku chci více zaměřit i ve svém tréninkovém procesu. Samozřejmě jsem také načerpal řadu praktických zkušeností z basketbalového tréninku přímo na hřišti.

Viděl jsi něco, co by sis dokázal představit přenést i do práce v českém prostředí nebo hodláš to třeba i aplikovat do svých vlastních projektů?

Stoprocentně práci s hráči a jejich organizaci zápasového a tréninkového cyklu. Tým má dvoutýdenní mikrocykly – většinou hrají o víkendu a jednou za dva týdny ve středu. Hráči absolvují tři typy tréninků:

• Get What You Need, kde si vybírají stanoviště podle potřeb (posilovna, fyzioterapie, střelba, skill training) a poté následuje týmový trénink.
• ABC trénink, kde všechny tři stanoviště jsou povinné.
• Klasický trénink s posilovnou a týmovým tréninkem.

Mladí hráči mají navíc doplňkové posilovny a celý systém je nastaven tak, aby respektoval mentalitu hráčů. Hráči mají pocit, že si část tréninku řídí sami, a trenéři úzce komunikují – například po náročném cestování a zápasech dostali hráči extra dny volna, aby se zotavili. Tohle propojení fyzické přípravy, autonomie a komunikace je podle mě klíčový prvek jejich úspěchu.

Jaký důraz trenéři v Asii kladou na rozvoj hráčů – techniku, fyzickou přípravu, mentalitu?

Velmi mě zaujala i individualizace tréninku v posilovně. Měl jsem možnost konzultovat s Adamem každý jeho trénink – proč zvolil konkrétní cviky, k čemu slouží a jaký výstup od nich očekává. Na první pohled vše působilo jednoduše, například když bylo vše napsané na tabuli, ale když jsme se dostali do hloubky, všechno dávalo smysl, navazovalo na sebe a mělo svůj účel v celém tréninkovém procesu.

Jak pracují s mladými hráči a jejich rozvojem oproti tomu, na co jsme zvyklí u nás?

Odlišný přístup oproti našemu systému je v Japonsku v tom, že mládežnické kluby hrají menší roli, primární jsou školní týmy, které fungují až do věku kolem 17 let. Profesionální kluby mají vlastní U17 a U19 programy, aby si vychovali své prospekty. Měl jsem možnost být součástí tréninkového kempu reprezentace do 14–15 let, který se koná několikrát do měsíce, a jednou ročně probíhá velký školní turnaj v Tokiu. Zajímavé je, že kvalita hráčů hodně závisí na velikosti školy – podobně jako u nás závisí kvalita na velikosti města.

Vnímal jsi rozdíl v přístupu hráčů k tréninku, disciplíně nebo motivaci?

Viděl jsem, že nasazení a motivace jsou na vysoké úrovni – hráči se snaží maximálně zapojit a každé cvičení brát vážně. Na rozdíl od našich zkušeností mají velkou disciplínu a opravdovou touhu uspět, každý trénink pro ně znamená příležitost zlepšit se a ukázat, co v nich je.

V čem tě tahle zkušenost posunula nejvíce – jako trenéra i jako člověka?

Tahle zkušenost mě nejvíce posunula v přístupu k tréninku a komunikaci – jak s vedením, tak s hráči. Díky možnosti nahlédnout do fungování profesionálních klubů jsem získal enormní množství zkušeností, které mohu nyní aplikovat při tvorbě tréninků. Naučil jsem se dívat na věci jednodušeji, nekomplikovat je, stavět postupně a krok za krokem. Stejný princip se dá uplatnit i v osobním životě – one step at a time, postupně přidávat a všechno má svůj smysl.

Změnil se po návratu tvůj pohled na trenérskou práci nebo na samotný basketbal?

Po návratu se můj pohled na trenérskou práci v basketbalu zásadně nezměnil, ale otevřelo mi to oči v mnoha oblastech. Zároveň mě to utvrdilo v tom, proč jsem si vybral tuto práci jako kondiční trenér basketbalu a že je to přesně ta cesta, kterou chci dlouhodobě dělat a ve které se chci dál rozvíjet.

Jak bys zhodnotil celý projekt Prospect Coaches od ČBF a jeho přínos pro české trenéry?

Projekt Prospect Coaches hodnotím velmi kladně. Je určen pro mladé trenéry z různých oblastí českého basketbalu – kondiční, mužské, ženské i mládežnické složky. Měl jsem možnost se do projektu zapojit spolu s naším šéftrenérem Tomášem Bukovcem a jeho přínos je podle mě nedocenitelný. Díky projektu se můžete dostat na semináře a akce, na které byste se normálně nemohli dostat. Projekt trvá dva roky a já ho nyní absolvují v polovině druhého roku – rozhodně doporučuji každému mladému trenérovi, protože to pro mě byl skutečný game changer.

Doporučil bys tuto zkušenost dalším trenérům? Proč?

Rozhodně bych tuto zkušenost doporučil dalším trenérům, a to z několika důvodů. Především umožňuje účast na seminářích, kam by se člověk normálně nedostal, nebo by ani nevěděl, že existují, a často jsou navíc rychle vyprodané. Dále projekt zprostředkovává stáže, jako byla ta moje v Japonsku, kde jsem mohl pracovat s Adamem Petwayem, což je špička ve svém oboru. A konečně – kontakty, které člověk během projektu získá, ať už s kolegy trenéry, nebo s odborníky, jsou pro mě asi nejcennější částí celé zkušenosti.

Co by sis přál, aby si z tvého vyprávění o této stáži odnesli ostatní trenéři nebo fanoušci basketbalu?

Primárně bych si přál, aby si hráči uvědomili, že už jsem zpátky a končí flákání :)… ale teď vážně: chci, aby si ostatní trenéři a fanoušci uvědomili, jak to v Japonsku funguje, jak vypadá tamní kultura a přístup k basketbalu. Pokud by si někdo odnesl i motivaci – například že chce dělat trenérskou práci profesionálně a naplno – go for it. Ať už být součástí projektu Prospect Coaches, nebo vycestovat na zahraniční stáž, rozhodně to stojí za to. I když to vyžaduje čas, úsilí nebo peníze, zkušenosti a poznatky, které si člověk odnese, jsou k nezaplacení.

Tak jo Dejve, moc ti děkujeme za rozhovor a přejeme ti jen to nejlepší, ať už u nás ve Slavoji, tak i v tvých vlastních projektech.